Informace o letištích
V ČR je 91 civilních letišť, které je možno rozdělit do 3 skupin. Jsou to letiště celostátního významu – Letiště Praha, regionální letiště většího významu (Brno, Ostrava, Karlovy Vary a Pardubice) a regionální letiště menšího významu, kam řadíme ostatní aeroklubová a sportovní letiště.
Regionální letiště většího významu jsou v tomto kontextu chápána jako veřejná vnitrostátní či mezinárodní letiště, které vlastní kraj, obec nebo soukromý subjekt za účelem provozu letecké dopravy a zajištění přístupu cestujícím / turistům / podnikatelům / investorům do regionu a z něj, a která jsou svou infrastrukturou a technickým vybavením způsobilá k výkonu obchodní letecké dopravy. Tato letiště disponují jak potřebným navigačním zařízením a dráhovým systémem tak i službami, které mohou cestujícím nebo leteckým společnostem nabídnout.
Dnem 1. července 2004 ukončil svou činnost státní podnik Česká správa letišť a letiště Brno, Ostrava a Karlovy Vary byly převedeny do vlastnictví krajů Jihomoravského, Moravskoslezského a Karlovarského. Zároveň došlo ke změně subjektu provozovatelů předmětných letišť převodem na privátní subjekty, akciové společnosti u letišť v Brně a Ostravě a společnost s ručením omezeným na letišti v Karlových Varech. Jediným letištěm, které zůstalo jako státní podnik v majetku státu je Letiště Praha. Uvedené změny byly motivovány řadou faktorů signalizujících nutnost posunu dosavadní nevýrazné aktivity uvedených areálů s dostatečně rozvinutou infrastrukturou do formy přímého působení potřeb příslušných regionů v segmentu civilní letecké dopravy a přepravy. Změnou vlastnické struktury do sféry regionální byly tak vytvořeny předpoklady pro možnost uplatnění žádostí k čerpání části investičních prostředků z Evropských fondů s cílem zajistit významnou finanční podporu k uskutečnění potřebné výstavby.
V poslední době si začaly kraje a obce uvědomovat důležitost regionálních letišť a začaly je podporovat v činnosti a rozvoji. Tato podpora stála majitele nemalé náklady v souvislosti s udržením kroku s rychlým tempem růstu pohybů a přepravených osob, a s přibýváním požadavků kladených zejména na bezpečnost a technické vybavení těchto letišť. Nemalým zatížením byly i přípravy letišť na plné zapojení ČR do schengenského prostoru. Toto připojení přineslo provozovatelům řadu nových povinností, s nimiž souvisela nutnost realizovat opatření ve smyslu technických, stavebních a administrativních změn spojených se značnými finančními náklady. Bylo zapotřebí budovy terminálů architektonicky upravit a zabezpečit v první řadě oddělené toky schengenských a neschengenských cestujících na příletu i na odletu a dále upravit prostory pro pasovou a celní kontrolu. U všech regionálních letišť byl tento úkol řešený formou výstavby nových budov a terminálů, kde došlo k funkčnímu propojení se stávající dopravní infrastrukturou. Přestože některá regionální letiště ještě stavbu terminálu nemají dokončenou, všechna splňují schengenské standardy a jsou schopna přejímat lety z členských států i mimo ně.
Regionální letiště jsou svou existencí plně v rukách svých majitelů. Stát v této úloze sehrává roli regulátora, zákonodárce a zajišťuje dohled nad výkonem státní moci v oblasti civilního letectví. Přesto, že nejsou regionální letiště závratně zisková, přinášejí jakýsi sekundární zisk kraji ve formě benefitů z turistického ruchu pro celou oblast kraje, zisk se ovšem již nevrací zpět na tuto vstupní bránu kraje - letiště. Přesto je nutno říci, že v poslední době všechna větší regionální letiště zažívají období velkého nárůstu poptávky po letecké dopravě, osobní či nákladní. Místy meziroční nárůst dosahuje hodnot až 30% (letiště Pardubice)a jsou i případy, kdy byl meziroční nárůst 100% (na letišti Karlovy Vary). Předpokládáme, že se poptávka časem nasytí a bude dosahovat hodnot středoevropského trendu okolo 8% ročně. Nicméně Ministerstvo dopravy velmi těší, že v ČR mohlo vytvořit takové právní prostředí a takové podmínky, které umožňují dosahovaní tak pozitivních čísel a prognóz. Velkou měrou se na celkovém počtu přepravených osob na regionálních letištích podílí charterové lety. Silný vzestup poptávky po letecké přepravě je ovšem v konfliktu se závazkem vůči EU o snižování produkce skleníkových plynů. Evropská komise se od roku 2006 snaží začlenit leteckou dopravu do systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, který se zatím dotýkal pouze stacionárních zdrojů. Česká republika toto podporuje a zavázala se, že do roku 2020 sníží produkci výfukových zplodin o 8%.